Na začátku byla tma. Světlo na konci tunelu lze ale v první polovině šedesátých let tušit. V Kopřivnici touha po založení oddílu se skautskou tradicí rozhodně nespí. A co si do svých poznámek zapsal Ivan Váňa ?(Tehdy nikoliv Akela, ale dle přezdívky z mládí Vydra.)
„Píše se rok 1963. Je krásný slunečný podzim. Tichá zákoutí v údolí pod Červeným kamenem lákají k procházce a zamyšlení, vzduch je prosycen jemnou vůní opadávajícího listí a samota spřádá romantickou fantazii snů a představ … a najednou opět ožívají téměř zapomenuté vzpomínky na dobrou partu chlapců s mnohými dobrodružstvími a znovu se vrací stará touha obnovit takové sdružení chlapců po vzoru Jestřábových hrdinů.
Jenže od romantických snů a vzpomínek na staré dobré časy poválečného skautingu je příliš vzdálená tvrdá skutečnost. Značná dávka opatrnosti a trpělivosti proto nikdy nemůže škodit. Nejdůležitější pro začátek je mít střechu nad hlavou, střechu faktickou i pomyslnou.
Obracím se proto na výbor turistického oddílu při TJ TATRA Kopřivnice s prosbou o umožnění založení chlapeckého oddílu. Jsem přijat s otevřenou náručí, ale to bylo vše. Je tedy nutno začít. Po mnoha dnech jednání a usilovné práce přišel konečně vytoužený den
12. únor 1964
je to den, kdy se poprvé sešla budoucí oddílová rada, vytvořená vesměs z bývalých skautů“.
Prvotní idea byla v náboru schopných starších chlapců – dobrých turistů z učiliště - co by budoucích rádců a tito by již kolem sebe schromáždili to správné budoucí jádro oddílu. Dne 15. února 1964 domluvil Akela s jednatelem TO, jinak také učitelem p. Chlubnou schůzku s vybranými osmi hochy a nadešel den zahájení rádcovského kurzu – 12. březen 1964. Kurz měl být ukončen v červnu a během prázdnin bylo jeho vyvrcholení v desetidenním putovním táboře v Nízkých Tatrách. Skutečnost byla ovšem jiná. Sázka na starší hochy moc nevyšla a tak se rádcovského kurzu zúčastňovalo stále méně chlapců a výsledkem byla tříčlenná sestava připravená 31.7.1964 poznat divokou krásu Nízkých Tater.
Snad neslavný začátek znovuzrození skautingu v Kopřivnici přiměl Akelu k nové samostatné cestě. Akela vsadil na mládež ze základních škol a větší nadšení mladších. Dne 15.10.1964 se po setkáních s ředitelem školy na náměstí panem Kaprálem a uskutečnila první schůzka nově vytvořeného tábornického oddílu. Byly vytvořeny dvě družiny – chlapecká a dívčí. Vznikl základ nového oddílu a přezdívky jako Bobr, Lišák, Havran, Vlk, Ajax, Věra, Jana byly slyšet na mnoha dalších schůzkách a táborech. Snad tvrdší přístup a konec benevolence byly základem rozvíjení se oddílu i přes průkopnické začátky bez jakýchkoliv prostředků. Kde vzít klubovnu? Počáteční školní prostředí za žádných okolností nemůže být vhodné pro partu kluků a děvčat toužících po dobrodružství a poznávání přírody. Po tuhých bojích získal Akela malou místnost – bývalou promítací kabinu v Sokolovně. (Pamětníkům jistě vytanou točité schody a stísněné prostory klubovny – 4,5 x 3,6 m.)
Život oddílu, tak jak jej známe dnes či ve vzpomínkách se tímto pomalu rozjel.
Pravidelné družinové schůzky vedl zpočátku samozřejmě Akela, stejně jako výpravy do okolí, ale postupně předával vedení do rukou těch nejzapálenějších. Při výpravách na Javorník, Kněhyni, Podolánky vlastně vše směrovalo ke klasickému táboru. V roce 1965 se tedy konal první klasický tábor a to ve Vysokých Tatrách na Podbáňském. Snad blízkost vysněného Foglarova tábora inspirovala tuto volbu. Ještě klasické plátěné stany „puťáky“ zapůjčené od ZV ROH byly domovem 11 táborníkům a tábornicím. Návštěva Jestřábova tábora, výpravy do tatranské přírody a dva týdny společně prožitých dní byly dobrým základem pro budoucí činnost oddílu.
V novém oddílovém roce 1966 se již v oddíle objevil Vlastík, který vedl družinu Šedých Vlků a spolupráce se školami přivedla další členy (Stopař, Lišák, Jerzy, Janek, Sam, Šakal aj.) a tím vzniklo první ze „zdravých jader“ oddílu, který se stále více vzdaloval představám ideologům PO. Družiny byly náhle hned čtyři – Amazonky, Zlaté lilie, Šedí Vlci a Rychlé šípy. Výpravy na téměř všechny beskydské kopečky, družinové a oddílové bodování, nováčkovské zkoušky, lovení bobříků a další dnes běžné věci se dostávaly do života chlapců i dívek. Společný tábor hochů a děvčat byl již v klasických táborových stanech a konal se v oblasti oddílem ještě mnohokrát navštívené – na Černém Váhu. Délka pobytu v překrásné přírodě byla dva týdny a první táborovou hrou se šlo Po stopách Alvaréza. Hodně se chodilo. Celkem 130 km a Kriváň, Kraľova hoľa, Velký Bok a další kopce poznaly šlépěje oddílu Stopařů z Kopřivnice.
Rok 1967 znamenal postupné zlepšování klimatu vhodného pro chod oddílu dle Akelových představ. Počet hochů narůstal, ale vedení dívek přece jenom vyžadovalo ženskou ruku. Akela se rozhodl pracovat samostatně pouze z chlapci. Skautské ideje vystupovaly stále více do popředí a první či druhé stupně zdatnosti společně s odborkami a bobříky postupně plnily rukávy khaki košil oddílových krojů. Modrošedé šátky se také dost výrazně odlišovaly od těch pionýrských i když formálně oddíl pod PO spadal. Činnost oddílu byla ovšem hodně zaměřená na turistiku. Vrcholy nejen Beskyd byly rozepsány na celý oddílový rok a kilometrů se ušlo skutečně hodně. Konala se také první zahraniční akce určená pro rádce - k polskému Baltu. Své prvenství měla i Vánoční schůzka. Samozřejmě ne v pidiklubovně, ale sále letního stadionu. Tábor byl tradičně na Slovensku a to v Maninské úžině Sulovských skal. Počet 24 zúčastněných chlapců svědčí o tom, že oddíl se rozvíjel dle Akelových představ.
Obnova Skautingu v roce 1968 vlila další mízu do oddílového života. Skautské myšlenky nebylo nutno skrývat a také větší podpora ze strany oficiálních míst umožnila získat tolik potřebný tábornický materiál, který se musel doposud pracně půjčovat. Uskutečnily se poprvé dnes již tradiční akce výstupu na Ivančenu, skládaly se první novodobé skautské sliby a hlavně přicházeli nováčci. Akelův sen ve výběru nejlepších hochů pro účast na letním táboře dle oddílového bodování se plnil. I přesto na Oravě 1968 bylo 34 táborníků a tři týdny pobytu v krásném přírodním i skautském prostředí notně posílilo životaschopnost oddílu. Tradiční potáborový odchod části členů se nekonal, ale naopak – počet nových členů rostl. Poslední týden na oravském táboře již vládl vedoucí nově vznikajícího 2. oddílu Traperů - Ježek (Česťa Tichavský). Mírný odklon od turistiky ke skautingu prospíval i rozvoji aktivity dívek. Hela Váňová společně s ostatními „oddílovými“ děvčaty rozjela činnost oddílu Veverek. Základ dnešní podoby oddílu byl tímto dán a ani následné normalizační roky víceméně nezměnil jeho podstatu. Obrovská euforie doznívala ještě v následujícím roce 1969, kdy se na Velké Fatře nedaleko Mošovců konaly hned tři tábory po sobě. Stopaři, Veverky a Trapeři z Kopřivnice naposled na dlouhou dobu 20. let zažívali celé prázdniny skautskou atmosféru.
Pak byl šroub utažen. Zákaz skautingu, konec určité podpory a problémy na školách a oficiálních místech. Následky byly jasné. Úbytek členů, ukončení činnosti 2. oddílu Traperů v klubovně na místě dnešního krytého bazénu a sloučení všech kluků zpět pod Akelova křídla. Děvčata ještě určitou dobu měla samostatnou činnost i klubovnu vedle Katolického domu, ale později se všichni přestěhovali do ne moc ideálních sklepních prostor pod letním stadionem. Tak začala sedmdesátá léta. Kluci ze „zlaté éry“ pomalu odcházeli, z dřívějších benjamínků se stávali mazáci (Křema, Tyčka, Drobek) a tak rozjetí Stopaři a Veverky šlapali dál. Svépomocí si montovali dřevěné podsady pro další tábor na Černém Váhu, kde společně se Šakalovými kluky ze Závišic bylo dohromady 33 členů oddílu. Dnes je na táborovém místě v blízkosti Svarína nízký lesík, ale okolí je stále krásné. Dívky měly svůj tábor opět u Mošovců.
Rok 1971 byl nadále „tajně skautský“, ale oficiálně již fungoval pod TJ TATRA jako Turistický oddíl mládeže (TOM). Oddílových výprav ubylo a většina akcí probíhala na úrovni družin. Akela stavěl dům a neměl možnost nadále věnovat veškerý volný čas jen oddílu. Také tábor se poprvé obešel bez jeho vedení. Na Benkovu, velké louce u Černého Váhu, vládl Stopař (Jaromír Novák) klukům a Hela velela děvčatům. Společné tábory se tak staly pro příští období samozřejmostí, stejně jako styl táborového života, který se všem vsákl do krve. Lesní úzkokolejka končila v těch létech svůj provoz a tak celooddílová výprava na Kraľovu hoľu s přesunem touto raritní dráhou se všem hluboko vryla do paměti. Přesto se počet členů oddílu nadále snižoval. V roce 1972 stačil pro postavení tábora malý plácek na břehu Oravské přehrady. Chlapců bylo poprvé méně než děvčat, které vedla Maruška Nováková. Hygienické podmínky byly opravdu spartánské (k pití pouze prosakovací studna), ale počasí přálo a tak jsme týden strávili poznáváním krás přírody Roháčů. Často vzpomínaným zpestřením byly dvě uštknutí zmijí a zápal slepého střeva, které neplánovaně snižovali počty osazenstva tábora. Samotné počty členů oddílu se naopak ustálily. Zhruba 30 chlapců a stejný počet dívek se stal trvalým a vyhovujícím standartem stejně jako počet družin (Vlci, Krahujci, Bobři, Orli a Srnky, Lišky, Muchomůrky, Vážky). Akela se dle svého zvyku o veškeré problémy obou oddílů staral sám a jen ve vedení dívčího tábora se v postupně v 70. a 80. létech střídali Věra (Kolářová), Kuna (Jana Dupalová), Mauglí (Ludmila Pobořilová), Zoubek (Jana Marková) a Jiřula (Dupalová). Pomoc však přišla i pro chlapecký oddíl. Vlastík a Břeťa (Homola) se opět zapojili, pomáhali kde se dalo a také se ujímali vedení turisticky náročnějších akcí či zavedené zimní přípravy v tělocvičně.
Na Benkovo se oddíl vrátil ještě dvakrát. V létech 1973 a 1976. Tím se toto místo stalo nejčastěji použitým tábořištěm našeho oddílu. Nová krev se usadila a tak nastala další „zlatá éra“. Balů, Mauglí, Kuna, Eva, Jiřula, Modřinka, Aša, Bill, Eda, Sendy, Greenhorn, Mrňák a mnoho dalších se postaralo o to, že činnost oddílu neustávala, ale dokonce se posunula trochu dál. Vyjímkou nebyly týdenní a zimní akce, těžké výstupy v Tatrách a rovněž v branných závodech dosahoval oddíl nejvyšších met. Měli jsme i mistryně republiky - Balů a Mauglí. Tvrdá příprava se využila i v roce 1974, kdy tábor u Oravské přehrady v Jelešné byl komletně vytopen zvednutím se hladiny a přenesen na nové místo. To v roce 1975 jsme měli naopak štěstí. Poprvé v historii oddílu jsme měli postavený tábor v Čechách na Šumavě a po dobu již běžných čtyř týdnů pobytu téměř nezapršelo, což udivovalo i pamětníky. Na splavení Vltavy voda ale stačila. Poprvé bylo na táboře i 5 dětí z Domu pionýrů, jehož zástupci na Akelu neustále apelovali, aby se jim podrobil a změnil styl oddílu. Oficiálně náš Turistický oddíl mládeže také plnil různé plameny a další politické nutnosti, ale ve skutečnosti skautský duch jasně vládl. Košile zůstaly khaki a také ostatní součásti kroje moc změn nepoznaly, jen šátek v šedomodré barvě Akela zdůvodňoval spoluprací s východoněmeckou FDJ. Odborky, orlí péra, bobříci přibývaly na krojích stejně jako dříve. V zákulisních bojích o místo na slunci jsme si vylepšovali pozice členstvím v ČSTV, brigádami, výstavbou Areálu zdraví a budováním Bezručovy vyhlídky. Povinné prvomájové účasti byly samozřejmostí. To, že si Akela se zakázaným Foglarem vyměňuje korespondenci mnoho lidí nevědělo, stejně jako neznalo zákulisí boje o přežití oddílu. Asi to bylo dobře.
Na tábor Orava 1977 se šlo dlouhým pochodem přes Slovenské Beskydy, kde bylo tak pusto, že klec na dravou zvěř polapila jednoho člena putování. Poprvé nebylo možné používat oficiálně vodu ze studánky a musela být přítomna cisterna s pitnou vodou. Tato činnost pro stále agresivnější hygienické pracovníky se dodržuje jak známo dodnes. Poučeni z posledního oravského táboření byl již tábor vysoko nad vodou. Chybami se člověk učí.
Další tábory už se rozdělovaly až do devadesátých let rovnoměrně do slovenské i české země: Českomoravská vrchovina – tábor v dnes již chráněné oblasti u Vortové
Vihorlat – v Bukovských vrších u Humeného jsme mohli poznat zájem tajné policie, které se nelíbil způsob vedení tábora a zpěvníky oddílových písní
Jeseníky – Adamovské údolí se proslavilo neustálými dešti
Malá Fatra – veřejné tábořiště v Kláštoru pod Znievom bylo zajištěno až několik dnů před odjezdem, ale místo bylo ideální k dlouhým výpravám po obou Fatrách
Šumava – přímo pod Boubínem vedle kolejí vznikl tábor, kde byla poprvé hromadně použita jízdní kola a také kanoe ke splavování Vltavy
Oravská Jasenica – krásné místo umožňující poznat Slovenské Beskydy i Oravu
Broumovsko – výpravy do skalních měst umožnily i horovýcvik
Krušné hory – historicky nejvzdálenější tábor s překvapivě krásným okolím
Oravská Lesná – snad nejzapadlejčí místo tábora, kam nemohli žádné návštěvy
Beskydy – Skurečena, místo nám dobře známé z bodovacích soutěží „třináctek“ bylo historicky nejbližším táborem a Akela zde po dlouhé době předal vedení táborů
Strážovské vrchy – tábor u Mojtína se konal dva roky po sobě a naposled jsme byli na Slovensku před rozdělením republiky. Nastala éra táborů v Česku. Poznat obrovský kus naší republiky tak mohl každý táborník a velké množství členů oddílu toho využilo měrou vrchovatou. Nováčci přicházeli stále v rannějším věku a tak nebylo žádnou vyjímkou mít na kontě 5 a více táborů. Celkově se mnoho TOMíků nestřídalo, ale o to bylo víc těch věrných. Kuře, Pavča, Haňula, Pulec, Mlok, Kiwi, Luky, Alík, Donald, Kukačka, Leoš, Gingo by mohli vyprávět jak lze prostřednictvím turistického oddílu poznat naší zemi. A nejen tu. V Polsku strávili ti starší několik dní v roce 1979 i 1980. Bývalí členové oddílu rovněž nezapomínali a mnohdy byl tábor i jejich základnou pro poznávání okolního kraje. Akela spoluorganizoval i náročnější akce typu přechodu Slovenského Rudohoří a zájezd do Julských Alp.
Hlavním cílem byl, ale dobře fungující oddíl. Podařilo se mu získat nové prostory pro klubovnu nad volejbalovými hřišti a toto místo nám dodnes dobře slouží. Bill (Miroslav Řičař) postupně převzal mnoho z břemene, které si Akela na svá bedra naložil při údržbě materiálu stále v této nedoceněné práci pokračuje. Nové nápady do vedení TOMíků vnesli koncem osmdesátých let i Alík (Aleš Kahánek) a Luky (Hrček). Výpravy jsou běžně každý týden, zavedly se třináctky, což jsou třídenní akce plné her a pohybu, Štramberské uličky slouží k pravidelným Mafiánům, vydávají se oddílové noviny Vadenekum a nezapomíná se ani na zavedené zpívandy a brigády. No zkrátka získávat body je stále zajímavější.
Ale to už je tu 17. listopad 1989. Znovuobnovení skautingu otevřelo cestu pro plné rozvití skautských idejí a tradic. Byly vytaženy schované symboly, skautské znaky opět ožily. Na chodu oddílu se však téměř nic nezměnilo. Co taky? Vždyť veškeré hlavní zásady skautingu jsme vlastně dodržovali. Otevřely se však nové možnosti jak v kontaktech s ostatními oddíly, tak i v oblasti materiálové. Ovšem to chce peníze. To znamená, že jedny starosti zmizely, ale jiné jsou náhle na obzoru. Většina členů oddílu však tyto starosti nemá a tak se těší na první skautský tábor. Kluci a holky mají po dlouhé době tábory odděleně a dokonce se po čtrnácti dnech vystřídají na svých tábořištích. Proto má tábor dva názvy Vítovka – Javorníky. Akela se stává nejen duší obou našich oddílů, ale střediskovým vůdcem (vznikly oddíly katolických skautů – Strážci světla a Jitřenky, Štramberští Koníci a Vlčovické Lišky) a pomalu předává samotnou práci s dětmi svým nástupcům. Práce o hospodářský a finanční chod oddílu je však bez jeho každodenní práce nemyslitelná stejně jako řízení Střediskové a Oddílové rady. Celoroční program akcí a her včetně vedení táborů vede Bill s Alíkem, Lukym a Samíkem a u děvčat je to Mauglí s Jiřulou. Vedoucími táborů děvčat se postupně také stávají Kiwi (Eva Havlíčková) a Marťanka (Martina Rajnochová). V oddíle už jsou i Cvrček, Šipka, Sněhurka, Borůvka, Pipi, Kolumb, Oluš, Fazol, Myšák, ale jejich „zlatá éra“ teprve čeká.
Náš oddíl nemá stálé tábořiště a tak nastávají někdy problémy se získáním místa na tábor. V roce 1991 se vše vyřešilo táborem na známém místě na Bystřičce. Rekreační středisko učňovské mládeže Tatry Kopřivnice měl Akela určitou dobu na starosti a tak za cenu brigád se v areálu konaly „třinácky“, tábory a dokonce zde vznikly další táborové varianty. Týdenní Špunt tábory organizuje i vede Mauglí a bohatá účast bývalých členek i s dětmi určitě obohacuje sounáležitost s oddílem i jeho historií. Tábor neorganizovaných dětí s protidrogovou prevencí pořádaný ve spolupráci s ROTARY klubem Ostrava pak přivádí do oddílu nové členstvo a nějaké peníze. Týdenní zimní pobyty na horách se rovněž rozjely na Bystřičce a staly samozřejmou součástí oddílového roku. Mnoho míst v okolí jsme tak poznali i v zimě (Bystřička, Skurečená, Kolibiska, Orlické hory – Lanškroun, Vrchovina – Nové Hrady, Karolinka – Kobylská a další…). Na Bystřičce se také uskutečnila setkání u části oddílových i Akelových výročí.
Uvolňování ze zaměstnání na celý táborový měsíc není jednoduché, a tak že se na oddíl nezapomíná dokázali svou pomocí i dřívější členové Greenhorn a Kali. Gringo, ačkoliv bydlí v Třinci, se stal v devadesátých letech táborovým hospodářem a spoluvedoucím táborů. Svůj počet táborů začal rozšiřovat u dříve nedostupných prostor vojenského prostoru Libavá, kde se konal tábor v roce 1992. Odra plná raků a krásné okolí utkvěli v paměti všem. Další kus nově otevřených a poznávaných oblastí již rozdělené republiky se nám odkryl v roce 1993, kdy byl tábor na Šumavě v Kašperských horách.
Spolupráce s Lanškrounskými skauty umožnila postavit tábor v roce 1994 v Tatenicích. Krásné místo v podhůří Orlických hor přilákalo po několika letech i Akelu a tak i když již v důchodu, vypomáhal nadále i v táborovém dění. Další zajímavostí tábora bylo opětné zavedení filmových dokumentů – tentokrát na videokameru. Oddílová filmotéka tímto rokem začala prudce nabývat na objemu.
V roce 1995 byl tábor na Sázavě u Zruče a početná flotila kanoí i pramic určila jeho směr. Všichni si sjeli velký kus řeky a v podvědomí účastněných skautů a skautek je tento tábor zařazen mezi ty, na které se vzpomíná nejvíce. Snad proto, že táborové hry a tím i směr nových poznatků určovali Kolumb (Kryštof Hyvnar), Mungo (Jiří Sovadina), Sněhurka (Miluška Studená), Borůvka (Dana Žambochová) a Šipka (Matina Zahradníková), kteří připravili vše na míru svým klukům a děvčatům.
Široká základna skautingu, která v naší zemi vznikla a dobré Akelovo jméno i styky umožnily využít v roce 1996 i historické skautské tábořiště Orlovy na Českomoravské vysočině. Zde se bylo možno formou her i výprav dovědět mnoho o počátcích hnutí u nás a slib skládaný na památném místě byl hlubokým zážitkem pro všechny.
Akela hledal i trvalé tábořiště pro náš oddíl. Určitá možnost se vyskytla u areálu chatek ve Větřkovicích v Oderských vrších. Konaly se tam dva tábory po sobě v roce 1997 a 1998. Ke koupi nakonec nedošlo, ale zážitky byly opravdu velké. Už proto, že velké záplavy, které postihly Moravu jsme si prožili na vlastní kůži. Pobyt v chatkách ale táborovému životu moc nesvědčí a tak tento styl vyvrcholení oddílového dění byl pro příští roky odmítnut.
V roce 1999 jsme poprvé měli tábor v cizině – na Slovensku. Skauti z Nitry nám poskytli své tábořiště v Pohronském Inovci u vesničky Jaďovái se vším vybavením a tak se tábor opět nestavěl. Slovensko je stále krásné a domácí hodně přátelští. To byl jeden z poznatků, které jsme si přivezli. Chlapecký tábor již vedl Pluto (Ivo Zapletal) a tato úloha mu zůstala doposud, protože po návratu domů na nás dolehla zdrcující událost.
Akela zemřel. Jeho srdce dotlouklo v Šakalově náručí dne 2. srpna 1999. V první chvíli se zhroutil svět a zdálo se, že s životem Akelovým skončí i život oddílový. Naštěstí tu byl Šakal (Zdenek Michálek), který již delší dobu vypomáhal finančně zajišťovat chod kluboven i oddílu. Vrhl se plně i do skautských záležitostí a po Akelovi se stal i vůdcem střediska Kopřivnice. Vedoucím oddílu skautů a skautek se stali Bill a Jiřula, ale Pluto a Sněhurka záhy jejich funkci převzali. Hospodaření převzala Maruška a Eva, ale největší balík starostí padl na Zdenka. A vzal to z gruntu. Trochu autoritativní způsob Akelova řízení byl nahrazen větší demokratičností, ale nároky se nesnížily. Naopak s novou energií se pustil do vyjednávání s nadřízenými orgány a výsledky se začaly dostavovat ve zlepšování stavu kluboven a podmínek tím i podmínek k dalšímu životu oddílu. Větší pozornost je také věnována dodržování skautských zásad a jejich uplatňování. Vůdcovské a jiné kurzy jsou důslednější a za náročnějších podmínek je získává i více skautů a skautek. Obrovskou práci samozřejmě vykonali i ostatní. Pod vedením Billa a Choroše a hlavně díky jejich příkladu se odpracovalo obrovské množství brigádnických hodin. Ve skladu se objevilo nové turistické a táborové vybavení, renovují se staré věci a dobré nápady zlepšují život v klubovně i na táboře.
Tatra nám i nadále umožňuje přepravu táborového materiálu za režijní ceny, ale doby kdy do vzdálených míst jely i tři nákladní auta jsou pryč. Postupně se tedy ruší podsadové stany a také další chytré zlepšováky umožnily v dnešní době vše přepravit v jednom autě a postavit tábor za jeden den. Mnohem více času tak je určeno pouze přímý táborový život.
První tábor „po Akelovi“ se konal na Třebíčsku. Pěkné místo mezi rybníky uvítalo kluky dvakrát a tak poprvé zůstala část táborového materiálu na místě. Kola umožnila vyjížďky do blízkého i dalekého okolí a hlavně cestovatelské choutky Sněhurky měly zásluhu na tom, že tento kout republiky nám nezůstal utajen. Kluci se táborové hře věnovali více a tak okolí tábořiště měli možnost poznat další rok. To už děvčata měla domluvený měsíční pobyt na kopretinové louce skautů z Vysokého Mýta. My jsme pohostinnost jiných zatím nepatrně srovnávali pouze poskytováním ubytování v naší klubovně při kratších akcích.
V roce 2002 byly stany postaveny opět doma v Beskydech. Horní Lomná uvítala pod plachtami našich stanů téměř všechny naše letní aktivity (kluci, děvčata, Špunt a NEO tábor se slovenskou „zahraniční“účastí) a tak i přes nepřízeň počasí byly prázdninové vize naplněny, stejně jako oddílová kasa po sponzorských návštěvách.
Rok 2003, rok 40. výročí oddílu zastihl náš oddíl v plném běhu. Jen vedení dívčího oddílu převzala Píďalka (Jana Roubínková). Středisový vůdce Šakal se snaží nadále zvyšovat své nároky na kvalitu práce všech skautů a skautek. Ostatně, jestli máme mít z práce v oddíle dobrý pocit, tak je to asi nutné. Letošní tábor v beskydském údolí Kobylská byl po několika letech opět společný pro oba oddíly. Počasí bylo mimořádně příznivé a tak nebývalé množství nováčků asi získá stejně dobrý vztah k našemu oddílu jako drtivá většina bývalých i současných členů.
A teď trocha statistiky:
Za 40. let existence našeho oddílu mapa v oddílové klubovně může ukázat celkem 36 míst, kde stály naše stany. Více než jednou na stejném místě jsme byli čtyřikrát. Třikrát se tábor konal na dvou místech. Nejvíce navštěvovanými oblastmi byla Orava (6 krát), Beskydy a Černý Váh (5 krát), Českomoravská vrchovina a Oderské vrchy (4 krát), Šumava (3 krát). Nejvzdálenějším místem byly Tatrovice v Krušných horách a nejbližším naopak Skurečená v Beskydech.
Řadami oddílu a nejméně jednoho tábora se zúčastnolo celkem 552 členů a členek. Kdybychom za kritérium vzali letecké hledisko na táborové eso, to znamená pět a více účastí na táboře, tak náš oddíl vychoval 131 es. Rekord samozřejmě má Akela se svými 28 tábory. Následují nestoři oddílu Mauglí, Bill, Jiřula, Aša, Kolumb a další. Celkem 29 táborníků má na kontě 10 a více vrcholů oddílového roku. Z toho je vidět, že oddíl zasáhl do života mnoha lidí po dobu poměrně dlouhé části života.
Recent Comments